Val. Meziříčí – Dramaturgie Valašského špalíčku – Folk blues beat festivalu 2023, pracuje už od podzimu 2022 na realizaci projektu The Bluesmen Good bye..., který v pátek 23. června ve 21.30 navazuje na koncert kapely Javory Beat Hany a Petra Ulrychových.

Olomoucká skupina Bluesmen představuje zvláštní, nicméně výraznou i několikrát uzavřenou kapitolu československého big beatu 60. let, k níž ale aktivity a osudy jednotlivých aktérů v nějakých intervalech postupně připisovaly další odstavečky.

„ Nejvýraznější postavy historie v žánru jedné z nejlepších „šedesátkových“ kapel na české scéně, zpěvačka Hana Ulrychová, klavírista Emil Viklický, zpěvák Petr Fiedler, či varhaník Jaroslav Vraštil, by se měli potkat ve Valašském Meziříčí na společném koncertě, který slibuje nevšední zážitek. Pozvání k účasti na výjimečné události přijal také legendární a vynikající hudebník Rudolf Březina, už v časech big beatové dekády saxofonista ostravského Flaminga, kam z Bluesmenů přestoupil Jaromír„Jerry“ Löffler, další z „černých“ soul-bluesových hlasů „od olomouckého nádraží“. Jerry Löffler nazpíval své dnes ceněné nahrávky v ostravském rozhlase, právě za doprovodu Flaminga pod vedením trumpetisty Richarda Kovalčíka - vzpomeňme Mustang Sally, etc…. Tím uvolnil mikrofon v Bluesmenech dalšímu ze skvělých hlasů, Petrovi Fiedlerovi, a tak vznikly nahrávky skvěle a s citem pro žánr zazpívaných písní Story o velké lásce, Proč nemohu spát, A proto se bojím tě mít rád, Mám smutek ve tvářích… A stojí za zmínku, že první deskou s písní Karla Kryla bylo EP Bluesmenů z roku 1968, kde Hana Ulrychová zpívá Nevidomou dívku…,“ říká dramaturg festivalu Karel Prokeš.

Níže následuje dosti komplexní historie kapely Bluesmen, jak ji pro Folk blues beat festival Valašský špalíček 2023 zpracoval publicista Jaroslav Riedel.

The Bluesmen…

Na obalu první malé desky skupiny The Bluesmen z roku 1968 takto shrnul Jan Křitel Sýkora její historii: „V roce 1964 vznikla v Olomouci skupina The Teenagers. Stylově se pohybovala někde na rozhraní mezi rock'n'rollem a jazzem – jejími tehdejšími vzory byli Bill Haley, Little Richard, The Animals, Manfred Mann apod. V průběhu vývoje však byla stále více ovlivňována anglickou rhythmandbluesovou školou, až se v roce 1966 změnila ve skupinu zcela se orientující na British rhythm and blues. V té době také přijala dnešní název a ustálilo se dnešní obsazení (jen s výjimkou Vladimíra Grunta a Hanky Ulrychové, kteří přišli do kapely později). Dnes se skupina zaměřuje výhradně na tzv. ‚černé‘ rhythm and blues a soul music. Repertoár skupiny tvoří převážně skladby Raye Charlese, Otise Reddinga, Jamese Browna a Wilsona Picketta (které kapela prezentuje ve vlastních, působivých aranžích), doplněné ještě vlastními skladbami kapely v témže stylu. Z vlastních hitů si Bluesmeni cení hlavně skladby Story o velké lásce. The Bluesmen, ač je to k nevíře, jsou od svého prvopočátku stále stoprocentními amatéry – většina z nich studuje. V roce 1966 podnikla skupina dvě zahraniční turné – po Polsku a NDR. Od té doby má pozvání do mnoha dalších států, ale právě pro stálé studijní zatížení jejích jednotlivých členů, je nemůže využít.“

Basista Zdeněk Prachař počátky Bluesmenů popsal takto: „Jako skupina jsme se začali formovat v roce 1963, kdy jsem nastoupil na lékařskou fakultu do Olomouce. Seznámil jsem se s kytaristou Jožkou Karpatym a ten zase znal Jardu Vraštila. My tři jsme se dali dohromady a získali angažmá v právě vzniklém divadélku Skumafka, které založil Pavel Dostál. Přidal se k nám bubeník Zdeněk Křivák a saxofonista Petr Havlíček a začali jsme se osamostatňovat.“

Důležitou roli v tomto osamostatňování měl další olomoucký student, Petr Fiedler. Při cestě na bramborovou brigádu se ve vlaku seznámil s Prachařem, zahráli si spolu a domluvili se, že se Fiedler k hudebnímu souboru divadla Skumafka přidá. Brzy bylo jasné, že jim tvorba v rámci divadla nebude stačit, a tak začali vystupovat i jinde. Dali si název The Teenagers, s úspěchem zahráli v Okresním kulturním domě (1. dubna 1964). Pak došlo k různým personálním přesunům; sestava se brzy ustálila takto: Petr Fiedler a Jaromír Löffler – zpěv, Jaroslav Vraštil – klavír, Jozef Karpaty – kytara, Zdeněk Prachař – kontrabas nebo baskytara, Theodor Prima – bicí.

Zdeněk Prachař: „Od začátku jsme byli orientovaní na blues a jazz. Hráli jsme všechno možné – Rolling Stones, Animals, Raye Charlese. Všechno, co bylo ovlivněné černou muzikou. V roce 1966 se otevřel slavný klub DEX, založený Pavlem Dostálem a Jaromírem Göblem, ten se stal naším domovským klubem. Zlom přišel na prvním Československém beat festivalu, kde s námi vedle Petra Fiedlera zpíval Jaromír Löffler.“

Na podzim 1966 poznali Karla Kryla, hrál na jejich koncertech jako host a napsal jim několik textů. „Kryla přivedl Petr Fiedler, znali se z Nového Jičína,“ vzpomíná Vraštil. „Přijel na jeden večer a okamžitě zaujal. Kryl se pak přestěhoval do Olomouce a dokonce jsme začali plánovali společný muzikál.“ Kryl otextoval Paint It Black od Rolling Stones, nabídl Bluesmenům písničky Stín topolů a Balada o Manoně. Tady se však ukázalo, že jeho poetika je jiná než Fiedlerova a Kryl si ty písničky nejlíp zpíval sám. Na druhé straně: Nevidomá dívka v působivém podání Hany Ulrychové je dodnes nejznámější nahrávkou Bluesmanů. V březnu 1967 hráli Bluesmeni na Jazz universiádě v Českých Budějovicích – prvním ročníku festivalu vysokoškolských jazzových a rockových skupin, získali první místo. V prosinci 1967 na sebe upozornili v Lucerně, na prvním Československém beat festivalu, to už s nimi zpívala Ulrychová, takže The Bluesmen nakrátko měli hned tři sólové zpěváky. Jaromír Löffler však brzy dal přednost ostravskému Flamingu.

Jaroslav Vraštil v únoru 1968 řekl: „Nechceme hrát obligátní big beat, jak ho posluchači přijímají bez výhrad a bez ohledu na kvalitu, chceme si vytvořit vlastní styl hry, který směřuje k blues a v některých směrech se týká toho, čemu se dnes říká soul music. Hanka Ulrychová splňuje

všechny předpoklady zpěvačky tohoto stylu, dovede žít s kapelou na jevišti a na zkouškách se denně přesvědčujeme, že volba, aby Hanka zpívala s námi, byla pro nás výhrou. Nemluvě o stylové shodě s naším zpěvákem Petrem Fiedlerem.“

Sedmého března 1968 The Bluesmen opět hráli na Jazz universiádě. Druhý ročník soutěžního festivalu vysokoškolských amatérských skupin byl rozdělen na tři kategorie: big beat, tradiční jazz a moderní jazz. The Bluesmen ve své kategorii zvítězili nad brněnskými Synkopami 61 a bratislavskými Gentlemen, zvláštní cenu za sólový zpěv získali Petr Fiedler a Jaromír Löffler, Jaroslav Vraštil dostal cenu za nejlepší instrumentální výkon, oceněna byla i skladba Story o velké lásce. Ve studentském časopisu Dalila-bulletin, vydávaném na Vysoké škole zemědělské, vyšlo na adresu Bluesmenů hodně chvály.

Třeba renomovaný jazzový hudebník Luděk Hulan, člen poroty v jazzových kategoriích, byl opravdu nadšen a podle svých slov měnil svůj pohled na rock: „Nejsem zvláštním příznivcem beatu, ale jejich provedení bylo po všech stránkách výborné, ať co se týče jednotlivých hudebních výkonů, tak i techniky. Nemám právo zasahovat do rozhodování beatové poroty, ale já bych dal The Bluesmen i The Gentlemen na prvá místa. Jejich výkony jsou tak vrcholné, že přesahují rámec amatérství a mohli by ihned startovat kdekoli v zahraničí. Bylo správné zakončení večera skupinou The Bluesmen, po pěvecké stránce to bylo vyvrcholení. Jejich zpěv měl velikou hloubku a po dlouhé době jsem v něm spatřoval i dá se říci jazzové cítění.“

Také tajemník Československé jazzové federace Jiří Chlíbec nešetřil uznáním: „Bluesmeni byli určitě a jasně nejlepší. Moc se mi zamlouvaly jejich vlastní skladby, zvlášť Story o velké lásce. A taky mají dva velmi dobré a sympatické zpěváky.“ V roce 1969 vystoupil soubor na festivalu v Českých Budějovicích potřetí, opět s úspěchem.

První deska Bluesmen byla natočena 8. září 1968 v pražském Studiu Smečky, v témže roce ji vydal Panton. Na každé straně byly dvě skladby: Zpívej mi dál (hudba Jaroslav Vraštil, text Hana Ulrychová) a Krylovu Nevidomou dívku zpívala Hana Ulrychová. Kdo pod oknem stál a Story o velké lásce zpíval Petr Fiedler, obě napsali společně Fiedler a Löffler. Zdeněk Prachař mezitím přestal se skupinou hrát, nahradil ho Zdeněk Kramář. Na obalu byly otištěny tyto profily hudebníků:

Petr Fiedler (23. 1. 1945) – zpěv. Původem Ostravák, od třiašedesátého bydlí v Olomouci – zde také studuje psychologii. Je uměleckým šéfem kapely a za svůj vzor prohlašuje všechny černošské zpěváky. V roce 1964 začal hrát a kytaru s pozdějšími Bluesmeny. Původně zpíval jen velmi málo; stabilním sólovým zpěvákem kapely je až od roku 1966.

Hana Ulrychová (31. 3. 1949) – zpěv. Narodila se v Liberci a od roku 1951 žije v Brně. Protože kvůli svému vzdálenému bydlišti nemůže udržovat s Bluesmeny tak těsný kontakt, spoluúčinkuje občas i s novou skupinou svého bratra, brněnskou kapelou Atlantis. Zpívat začala ve čtrnácti letech v amatérském divadle. Jejím prvním vzorem tehdy byla Yvonne Přenosilová, dnes jsou to Dusty Springfield, Carla Thomas a Aretha Franklin. V šestnácti až sedmnácti letech zpívala se skupinou Petra Ulrycha Vulkán; z té doby také pocházejí její první nahrávky, pořízené brněnským rozhlasem. S Bluesmeny se seznámila v roce 1967 v pražském Sjezdovém paláci, zpívat s nim začala krátce před 1. Československým beat festivalem. Z tohoto festivalu si potom odnesla cenu poroty za nejlepší ženský vokální projev. Hlasově se školí od 15 let a své na ní zanechala i péče otce, který je známým operním zpěvákem.

Jozef Karpaty (17. 4. 1945) – kytara. Je studujícím olomoucké přírodovědecké fakulty. Od roku 1966 je ženat a má jedno děcko. Jeho oblíbenou skupinou je Paul Butterfield Blues Band. K hudbě jej přivedla – jak říká – touha po kapitálu. Záhy se sice ve svém přesvědčení zklamal, ale muziku si už oblíbil natolik, že spolu s Jaroslavem Vraštilem pocítil v roce 1963 potřebu založit si vlastní kapelu. Z té se potom ‚vylíhli‘ dnešní Bluesmeni.

Jaroslav Vraštil (6. 9. 1945) – varhany, klavír. Od roku 1964 studuje hudební fakultu University Palackého v Olomouci. Jeho koníčkem je hudba, oblíbeným skladatelem Pavel Blatný a za svůj vzor prohlašuje Raye Charese a Jana Hammera mladšího. Nevíce si váží ‚všech, co něco

umí a moc o tom nemluví‘ a jeho oblíbenou skupinou je Framus Five. Když chodil do sedmé třídy, hrál v dětském orchestru na kytaru. V 16 letech hrál na klavír v Olomouckém tanečním orchestru, potom působil nějaký čas v dixielandu a nakonec spoluzaložil Bluesmeny. Na prvním Československém beat festivalu v prosinci 1967 v pražské Lucerně dostal zvláštní uznání poroty a cenu divadla Apollo za nejlepší instrumentální výkon.

Zdeněk Kramář (27. 11. 1944) – baskytara. Studuje třetím rokem medicínu, jeho velkým koníčkem je střílení z praku, oblíbenou skupinou Art Blakey And The Jazz Messengers, skladatelem Karl Maria Weber, oblíbenou zpěvačkou Ella Fitzgeraldová. V útlém věku hrál na housle a v onom dětském orchestru, kde působil i Jaroslav Vraštil, hrál druhé housle. U Bluesmenů je od sezóny 1964–1965.

Vladimír Grunt (13. 5. 1946) – bicí. Vladimír je druhým členem kapely, který je ženat. I on do toho ‚spadl‘ v roce 1966 a i on má potomka. Jeho hudebním vzorem je Art Blakey. Hrát začal v 15 letech a během svého bouřlivého uměleckého vývoje prošel snad všemi směry – od dixielandu a dechovky až k modernímu jazzu. U Bluesmenů je od roku 1966. Má dvě velká přání – stát se majetným a hrát v symfonickém orchestru.

Těsně před Vánocemi 1968 se soubor zúčastnil druhého Československého beat festivalu, tam taky byly pořízeny dvě koncertní nahrávky, A proto se bojím tě mít rád a Mám smutek ve tvářích, později vydané na malých deskách. V roce 1970 ještě následoval singl Proč nemohu spát a The House Full Of Blues. V supraphonském archivu zůstala nevydaná nahrávka písně Potulný kazatel. To už ale byla jiná sestava. Petr Fiedler zůstal jediným zpěvákem; Hana Ulrychová začala opět zpívat s bratrem ve skupině Atlantis, přidali se k ní i Jaroslav Vraštil a Vladimír Grunt. Zdeněk Kramář se po dokončení studií medicíny přestal hudbě věnovat (zemřel na infarkt roku 1994, v pouhých padesáti letech).

V roce 1970 přijali Fiedler a Karpaty angažmá v muzikálu Hair v Západním Německu. Pak ještě v dubnu 1971 hráli na třetím Československém beat festivalu. Tehdy o nich psal bulletin Spektrum expres, článek byl podepsán značkou (rak): „Po roční absenci se vrátil Petr Fiedler a Bluesmeni na domácí scénu – hráli v inscenaci světoznámého muzikálu Hair v NSR. Třetí beatový festival bude jejich premiérou v novém obsazení: Petr Fiedler – vedoucí skupiny, zpěvák a skladatel, Josef Karpaty – kytara, Jan Habáň – basová kytara, Emil Viklický – vibrafon, varhany, klavír, Petr Jünglich – flétna, Zdeněk Libíček – sopránsaxofon, altsaxofon, tenorsaxofon a František Hrazdíra – bicí. Připravovaná premiéra by měla být překvapením. Bluesmeni zcela změnili styl i sound. Rovněž repertoár tvoří výhradně vlastní skladby. V NSR dosáhli Bluesmeni pozoruhodných úspěchů, firma Polydor s nimi natočila ‚živé‘ dvojalbum, na kterém je autentický záznam z muzikáku Hair. A perspektivy? Koncerty, natáčení... Bluesmeni připravují další desky (zatím SP) pro svoji domovskou firmu Supraphon.“ Ze všech plánů bohužel sešlo a existence Bluesmenů byla nadlouho uzavřena.

Jaroslav Riedel