Nedůsledná zpráva ze slalomu mezi projekčními sály, kavárnami a letními kiny na sedmačtyřicáté Filmovce v Uherském Hradišti
Nedůsledná zpráva ze slalomu mezi projekčními sály, kavárnami a letními kiny na sedmačtyřicáté Filmovce v Uherském Hradišti
Zdeněk Svěrák. foto: Marek Malusek

Zlínský kraj – Ve středu 11. srpna večer se v parádě oficialit závěrečného ceremoniálu stala 47. Letní filmová škola minulostí, byť připravený program nabízel dobrou zábavu až do čtvrtečního odpoledne před povinnou odjezdovkou bezmála pěti tisícovek fanoušků filmového umění. K účastníkům naší nejznámější a sympaticky nesoutěžní přehlídky, citlivými dramaturgy vybraných snímků z historie i současnosti tuzemské či světové kinematografie, věcně promluvil a další podporu slíbil starosta Uherského Hradiště Stanislav Blaha. Ředitelka festivalu Radana Korená s elegancí, jíž by zajisté ocenili i renomovaní autoři nejlepších manuálů pro manažery, rozdávala na všechny strany poděkování a zářivé úsměvy v milém kontrastu s kořením lehkého sarkasmu šéfky programu Ivy Hejličkové. Zkrátka vše proběhlo jak proběhnout mělo a nakonec z toho kolotoče zdvořilostí vypadla i důležitá informace, že další díl filmového maratonu, organizovaný Asociací českých filmových klubů začne 29. července 2022.
   Jistě je dobré vědět, co se chystá, nicméně, účast na tomto obřadu, i když jeden nemusí být nutně milovníkem podobných procedur, byla podmínkou k shlédnutí loňského filmu Zpráva, který by se měl v distribuci objevit v první polovině letošního října. Filmová adaptace knihy Co Dante neviděl je příběhem mladých Slováků, Alfréda Wetzlera (1918–1988) a Waltera Rosenberga - později přijal jméno Rudolf Vrba (1924–2006), jimž se v dubnu 1944 podařilo prchnout z koncentračního tábora v Osvětimi. Wetzlerův a Vrbův útěk byl snahou vydat svědectví o všem, co se v Osvětimi skutečně děje, podat o tom zprávu Němci klamanému Červenému kříži, přesvědčit Spojence, aby koncentrační tábor bombardovali, zkrátili tím utrpení všech zdejších vězňů a zároveň zamezili příjezdu a vraždění dalších. Bohužel netušili, že nejtěžší na tom všem nebyl útěk z přísně střeženého lágru přes ostnaté dráty pod elektrickým proudem, ale to, co je čekalo na samém konci jejich putování ku sdělení otřesné pravdy nedůvěřivému světu. Na cestě k cíli jim podrážel nohy prostý fakt, že šílené praktiky nacistů ve všech proporcích přesahovaly schopnost normálního člověka něco takového pochopit.
Dílo charismatického režiséra Petera Bebjaka v česko – slovensko – německé koprodukci bylo slovenským kandidátem na Oscara. Důležitější je ovšem fakt, že film vyvolává neodbytné otázky a vážná varování, o čemž nakonec svědčí i spontánní diskuse s režisérem a producenty filmu, která v kině následovala bezprostředně pro projekci Bebjakova snímku.
   Dramaturgie přehlídky rozhodně není podbízivá, podobně varovné signály zde blikají docela často. Nicméně, vedle zásadních výpovědí zde běží i filmy na které se baťůžkáři slétají, jako vosy do kelímku od malinovky a pro velký zájem jsou v programu přehlídky uváděny opakovaně. Patří k nim Prvok, Šampón, Tečka a Karel, letošní snímek Patrika Hartla – „dvouhodinová misogynie ve které nikdo neumí milovat, truchlit, natož se omluvit. Zde prezentované vztahy jsou možná nápodobou kamarádství, ale film vcelku určitě není kritikou doby, nýbrž jejím věrným odrazem,“ jak kdosi vtipně poznamenal. Ale možná je to jen docela vtipné konstatování faktu, že chlapi nemají imunitu proti krizi středního věku. Podobně funguje i nová nekompromisní romance Jana Prušinovského s názvem Chyby, přinášející závažné poselství, že idioti, kteří ponižují jiné kvůli minulosti nebo kvůli čemukoli jinému, se najdou všude. A kde jinde bychom se nad takovými tématy více usmívali, nebo hlouběji zamýšleli, než v Uherském Hradišti.
   Celoročně klidný tep Srdce Slovácka se letos zrychlil už v pátek 4. srpna příjezdem prvních milovníků pohyblivých obrázků, kteří v pravé poledne spěchali do kina Hvězda na zahajovací projekci – britskou komedii Morgan, případ zralý k léčení režiséra Karla Reisze z festivalového cyklu Češi v zahraničí. To byl dobře zvolený začátek. Reiszova komedie udala tempo a rytmus slalomu mezi projekčními sály, kavárnami a letními kiny v sedmidenním závodě s časem. „Tady se buď někam spěchá, nebo na něco čeká a někdy i zbytečně,“ konstatoval po dvou dnech zrychlených přesunů a následných postávání před zavřenými dveřmi sálů jedenáctiletý, ale zdaleka ne nejmladší účastník Filmovky z Valašského Meziříčí, který si tenhle blázinec užíval poprvé a hned na to měl docela realistický pohled. Tak to tady zkrátka chodí. Po besedě s tvůrcem filmu například ve Slováckém divadle následuje běh rozpáleným městem na Náměstí Míru, jímž se klikatí a zvolna posunuje dlouhá fronta čekatelů na vpuštění do Hvězdy a zastaví se, když stojíte pět metrů před vchodem, neb kapacita sálu jest naplněna. Na jiný film to už nestihnete, odškrtnete si další z nesplněných snů, ale spraví to sklenka Sylvánu s ledem v zahrádce kavárny na Masarykově náměstí. Cestou můžete potkat a pozdravit slovenského herce Martina Hubu, kráčejícího spěchajícím davem s důstojností prezidenta osvoboditele, nebo zahlédnout herce, scénáristu i zpívajícího textaře Zdeňka Svěráka s primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou u džbánku dobrého vína, a svět je zase místem k radování. Od začátku bylo přece jasné, že z připravených zhruba tří set programů, filmových projekcí a doprovodných akcí nakonec stejně většinu nestihnete.
Karel Prokeš