Nová expozice posune zámek Kinských do 21. století
Nová expozice posune zámek Kinských do 21. století

Val. Meziříčí - Už víc než rok je uzavřen veřejnosti zámek Kinských ve Valašském Meziříčí. Památka spadající pod správu Muzea regionu Valašsko prochází rozsáhlou rekonstrukcí za 117 milionů korun. Kromě vylepšení technického stavu přinese i moderní depozitáře a zbrusu novou stálou expozici Člověk v krajině, krajina v člověku, která má posunout zdejší muzeum do 21. století. O podrobnosti jsme požádali historičku Muzea regionu Valašsko Ivanu Spitzer Ostřanskou.

Záludná otázka na úvod. Je zámek Kinských zámkem nebo spíše muzeem?
„Zámek Kinských je posledních sedm desetiletí muzeem a zůstane jim i nadále. Ostatně opravdovým zámkem ve svých dějinách ani příliš dlouho nebyl. Až do poloviny 19. století to byla úřednická budova přináležející k sousednímu hospodářskému dvoru. Teprve Eugen Kinský poté, co prodal své původní meziříčské sídlo – žerotínský zámek – městu, přestavěl objekt do zhruba dnešní podoby empírového zámečku. Jedinými, kdo ve skutečnosti spatřili krásenský zámek jako opravdový zámek s původním mobiliářem, tedy byli kdysi dávno členové hraběcí rodiny Kinských, zřídkakdy Seilernové, jejich návštěvy, služebnictvo nebo třeba místní kluci, kterým se čas od času povedlo přelézt plot a nepozorovaně nakouknout alespoň do přízemních chodeb. Na přelomu 19. a 20. století jim z té krásy určitě musel zrak přecházet, Eugen i Rudolf Kinští si potrpěli na noblesu, takže měl zámek například vlastní elektrárnu i ústřední topení. Historie mu však příliš nepřála. Po 2. světové válce se z něj měl stát obyčejný bytový dům a sousední park měl být rozparcelován na stavební pozemky, jak se stalo již dříve v sousední Oboře. Naštěstí zde od roku 1884, byť s přestávkami, fungovala Musejní společnost. Právě jejím přičiněním se z krásenského zámku, jenž byl od roku 1943 v majetku města, povedlo pro budoucí generace uchovat alespoň špetku jeho původního významu a slávy, byť s novým využitím.“
Objekt prošel v 70. až 80. letech minulého století rozsáhlou opravou. Proč se teď opravuje znovu?
„Zmiňovaná oprava řadu problémů nevyřešila a objekt byl už ve špatném technickém stavu. Například vlhkost, s tou jsme bojovali rok co rok, od podzimu do jara, hlavně v přízemí. Právě v přízemí byly přitom situovány hlavní depozitární prostory, ve kterých jsme byli ze zákona povinni zajistit muzejním sbírkám adekvátní ochranu. Ze zavlhlých a plesnivějících prostor se nám povedlo přesunout pouze nejcennější sbírku starých tisků, s exponáty starými přes pět staletí, většina sbírkových předmětů však zůstávala v nevyhovujících depozitářích. Ty nové už budou v patře, kde mají místnosti navíc ploché stropy a jsou tak daleko lépe využitelné z hlediska velkokapacitních úložných regálových systémů. Naopak uvolněné klenuté prostory v přízemí se nově stanou výstavními prostorami.“
Jak zatím rekonstrukce probíhá?
„Zhruba první polovinu roku 2019 věnovali muzejníci balení, evidenci a stěhování sbírek, do kterých se od dob dobrovolníků z meziříčské Musejní společnosti po současnost povedlo nashromáždit bezmála půl milionu exponátů. Zbytek roku pak trvalo, než se povedlo celý objekt, od sklepa po půdu, vyklidit. Slavnostní zahájení rekonstrukce proběhlo začátkem prosince. Hotovo by mělo být na podzim roku 2021.“
Podaří se uvést zámek do původního stavu?
„Jen částečně. V uplynulých desetiletích se sice povedlo muzeu získat alespoň několik málo předmětů z původního zámeckého mobiliáře, ale ty zdaleka nestačily ani na vybavení oblíbeného prohlídkového okruhu zámeckých pokojů, takže drtivá většina exponátů byla zapůjčena z jiných památkových objektů. My sice přesně víme, jakou jednotlivé místnosti plnily funkci za dob Kinských, ale uvést objekt do původního stavu, jak by si mnoho návštěvníků určitě přálo, prostě nelze. Návštěvníci se však nemusí bát, že jsme na zdejší šlechtu zapomněli. Jen jsme se ji zkrátka rozhodli prezentovat jinak, už ne formou hypotetických interiérových instalací, ale prostřednictvím příběhů. Tímto způsobem dostane v nové muzejní expozici paradoxně mnohem více prostoru, než jaký jí byl věnován doposud.“
A co jiná témata, na která byli návštěvníci zámku zvyklí?
„Je pravdou, že i prostřednictvím našeho muzea bylo Valašské Meziříčí v uplynulých desetiletích prezentováno jako „Město skla a gobelínů“. Stálá expozice skla a gobelínů byla v krásenském zámku instalována s drobnými obměnami takřka tři desítky let, což je z muzejního hlediska dost nešťastné. Vždyť ve světě i obecně v českých muzeích se životnost stálé expozice počítá maximálně 15 let. Tím spíše, že tradice sklářství i výroby gobelínů je v našem městě stále živá, ať už prostřednictvím sklářské školy nebo Moravské gobelínové manufaktury. Není proto primárně nutné, a dle mého názoru ani vhodné, tyto obory „pohřbívat“ jejich „zmuzejněním“. Tím spíš, že nová muzejní expozice bude jen onou pověstnou třešničkou na dortu. Muzeum se chce do budoucna nadále prezentovat primárně svou aktivní výstavní a edukační činností vycházející z vlastního výzkumu. A právě v krátkodobých výstavách bude moci být jakémukoliv tématu věnováno mnohem více prostoru, než by získalo ve stálé expozici.
Mluvíte o zbrusu nové stálé expozici, můžete nám ji přiblížit?
„Navázali jsme úzkou spolupráci se zkušeným architektem Michalem Kutálkem, jehož jméno není ve světě muzejního výstavnictví rozhodně neznámé. Je podepsán například pod architektonickým a výtvarným řešením Stálé národopisné expozice Slováckého muzea v Uherském Hradišti, která získala 2. místo v kategorii Muzejní výstava roku v prestižní soutěži Gloria musaealis. Pak to byly stovky hodin porad, vymýšlení, sepisování nápadů a názorových střetů. K přípravě jsme se snažili přistupovat moderně a sledovat nejnovější výstavní trendy, až se na naše hlavy snesla vlna kritiky za přetechnizovanost či nadmíru audiovizuální techniky. Já si však troufám říct, že na sklonku roku 2021, kdy má být nová expozice veřejnosti představena, bude působit velmi tradičním dojmem.
O čem tedy vlastně bude?
„Nosným tématem má být příběh člověka a krajiny – dvou neoddělitelných elementů, které po staletí žily ve vzájemném souladu, ovlivňovaly se a daly vzniknout současnému fenoménu Valašska. Zároveň jsme se snažili k tématu přistupovat kriticky, a zbavit tak naši společnou minulost onoho přeromantizovaného nádechu. Ať totiž chceme nebo ne, život v našem kraji byl v minulosti vším, jen ne romantickou pohádkou. Proto se v nových expozicích nedočkáte například desítek naleštěných vitrín s ještě naleštěnějšími sklářskými výrobky. My chceme ukázat, z jakých podmínek se sklářství na Valašsku zrodilo, kolik se například spotřebovalo na výrobu jedné skleničky dřeva a kolik za ní stálo lidského potu a dřiny. Že není čistou básnickou fikcí, když Max Kurt napsal o hraběti Rudolfovi Kinském, že za jeho časů na Valašsku,…stojí pusté lysé hory, jako bílé lebky mrtvých´. Přírodní zdroje tehdy byly drancovány hlava nehlava, vytěžené svahy hor trpěly erozí a s každým větším deštěm zdejším pasekářům a horalům odnesla voda i tu trošku úrodné půdy s troškou úrody. Smrt byla na Valašsku pravidelným hostem a snad jen nekonečná víra pomáhala v tehdejších podmínkách přežít. Tak totiž dle mého názoru vypadá pravdivý příběh Valašska, které je stále živé a je i na nás, na muzeu, aby tu bylo co obdivovat i za další desítky či stovky let.“
Jiří Koňařík, propagační pracovník Muzeum regionu Valašsko, p. o.