Rusko – Existuje velké množství verzí, proč Putin zahájil válku Ruska proti Ukrajině. Někteří říkají, že to bylo proto, aby posílil vlastní moc, jiní, že ho všichni podvedli či vyprovokovali. Další tvrdí, že Putin prostě osobně nenávidí Zelenského, anebo že musel reagovat, poněvadž NATO se rozšiřuje na východ, Ukrajina nemá ráda Rusy a žijí tam jen nacisté. Zkrátka každý se snaží najít vysvětlení pro Putinovo šílení. Jenže já na tyhle pohádky nevěřím, myslím si, že válka Putinovu moc neposílila, ale naopak, začala se pod ním třást židle. Klidně mohl falšovat výsledky voleb až do své smrti a nikdo by neřekl ani slovo.

Obecně se všechny argumenty tříští o skálu reality a díky tomu se objevují další nové a ještě šílenější domněnky. Podle mne je však vysvětlení jednoduché. Putin začal válku proto, že je to jediný stav, ve kterém se cítí dobře. Řekl to na tiskové konferenci: „Když je všechno klidné, stabilní, odměřené, nudíme se, chceme vzrůšo.“ Proto si myslím, že není třeba hledat logické vysvětlení začátku válečné agrese, kterou zorganizoval, vše je jednodušší, než se zdá, válku začal, protože chtěl.

Putin nejenže se o lidi nezajímá, ale zdá se mi, že ho spíš dráždí. Vždyť když není válka a všechno je v klidu, veřejnost se začne věnovat vnitřním problémům, které ji obklopují, začne se ptát a požadovat řešení právě těchto problémů, což se za války neděje. Když je válka, hlavní myšlenka zní: „Prezident brání svou zemi, musíme být trpěliví a počkat. Zachraňuje Rusko, my za ním s našimi malichernými problémy nepůjdeme.“

Zdá se, že jedním z důvodů, proč má Putin rád válečný stav, je to, že nemusí poslouchat lidi, kteří ho štvou, a ignoruje jejich problémy. Ale je tu jedna drobnost: Válka musí být vítězná, jinak to bude fiasko. Samozřejmě, představivost Kremlu je natolik rozvinutá, že dokáže jakoukoli porážku prezentovat jako plánované vítězství, ale na příkladu ukrajinské operace „Pavučina“ jsme viděli, že lidé zatím stále rozlišují mezi neúspěchem a vítězstvím.

Putin zahájil svou prezidentskou kariéru druhou čečenskou válkou, označovanou jako „protiteroristická operace“, která trvala deset let, mezi léty 1999 a 2009. Tehdy ukázal Putin svou tvář, a to, kým ve skutečnosti je. Výsledek je znám: Čečensko je součástí Ruska s Kadyrovem v čele. Stejně jako dnes byli i tehdy Rusové hrdí na ruské vojáky, kteří byli vysláni do války proti „teroristům“. Zajímavé je, že ještě neskončila jedna válka a Rusko už v roce 2008 vstoupilo do další války, tentokrát proti Gruzii. Výsledkem byla okupace části gruzínského území. Válka trvala krátce, ale byla vítězná.

Putin získal Čečensko a odtrhl část Gruzie. Jeho rating prudce stoupl, lidé byli opojeni vítězstvím. Ve zbídačelém Rusku funguje u obyvatelstva zvláštní logika: Nevadí, že nic nemám, to je v pořádku, hlavně že Rusko opět zvítězilo. To je vlastně to, co Putin potřebuje místo řešení problémů. Krmí totiž lidi vojenskými vítězstvími, a Rusové jsou skutečně nasyceni. Jenže se znovu objeví hlad a je třeba lidem předhodit další „krvavý kus“, aby se opět upokojili. Jinak lidi přejde euforie a začnou střízlivět.

Pak přišel na řadu ukrajinský Krym. Po jeho obsazení se Putin cítil jako absolutní vítěz, využil efektu překvapení a provedl operaci k ukradení sousedova majetku. Rusové byli nadšení, nebyla to jen euforie, měla jsem pocit, že Rusové celý život trpěli a čekali právě na tento okamžik. Míra lásky k Putinovi byla ohromná, byl zbožňován a uctíván. Lidé ho považovali za neporazitelného, protože nebyl potrestán za krádež. Na Rusko sice byly uvaleny nějaké sankce, avšak Rusové mohli díky Putinovi jezdit na dovolenou na Krym.

Putin se cítil beztrestný. Proto další války zahajuje s takovou lehkostí. Dokonce se Rusko zapojilo i v Sýrii. Platilo však, že ze všech těch válek byla ta v Sýrii Rusům naprosto lhostejná, nerozuměli tomu, jaké cíle tam Rusko sleduje. Pocit vítězství z ruské okupace ukrajinského Krymu zůstával však velký, a tak Rusko mohlo odhlížet od značných vnitřních problémů. Ano, v domě nemám vodu a topení, ale Krym je náš, ano, náš dům se může zřítit, protože budova je stará, ale Abcházie je teď součástí Ruska, ano, naše silnice jsou hrozné, ale máme Ramzana Kadyrova, který se postaví na obranu Ruska.

A opět, když euforie Rusů opadla, začalo Rusko plnohodnotnou válku proti Ukrajině. Jak víme, Putin očekával, že to stihne za tři dny, protože už to jednou udělal, Gruzie a Krym byly rychlé a Západ zůstal stranou. Ale tentokrát to nešlo podle jeho plánu, i když tvrdí opak. Jde o to, že lid může nasytit jen vítězství, ale pokud Putin prohraje, lid ho sežere. Potřebuje něco prodat jako vítězství, i kdyby to měly být čtyři regiony, potřebuje lidem předhodit nějaké krmivo, a pak, až budou zase hladoví, vstoupí do nové války. Proto se nezastaví.

Vítězství je droga, na které je Vladimir Putin závislý, a čím déle ji bude užívat, tím větší dávky bude požadovat, teď je to Ukrajina, pak bude chtít další. Jeho ambice jsou obrovské, jenže on nevidí nebezpečí hrozící mu z předávkování.

Ekaterina Kanakova