ČR - Setkání sudetských Němců v Brně vzbudilo nenávist a běsnění českých populistických politiků a některých věčně naštvaných občanů. Všichni tito podivně rozhořčení lidé se halasně vydávají za české vlastence a obránce „historické pravdy“ proti jejímu údajnému přepisování. Vykřikují cosi o věčné vině všech Němců za zločiny druhé světové války a také o spravedlivé české odplatě z časů poválečných.

Jenže těmto morálně pokřiveným a často i zlým lidem vůbec nejde o minulost. Opakují sovětský narativ, jímž jsou odkojeni ještě z předlistopadového školství, případně ze stranických buněk českých komunistů a fašistů – anebo prostřednictvím agresivní ruské propagandy. Zároveň to jsou lidé, kteří pohrdají demokracií a českým státem, přičemž vlastizrádně sní o české budoucnosti v područí Moskvy.

Zločiny německého nacionálního socialismu žádný skutečně demokratický politik ani demokraticky smýšlející občan České republiky nezpochybňuje. Platí to ostatně pro celou Evropu, a to včetně Německa. Na odsouzení ideologie nacismu, jehož aktéři byli strůjci hrůz holokaustu čili šoa a dalších zločinů proti lidskosti, stojí poválečná identita Evropy, přičemž v její západní, demokratické polovině probíhal zároveň i proces reflexe a smíření. Nebyl dokonalý, ani v případě tzv. denacifikace Německa, neboť my lidé prostě nejsme dokonalí, ale nikdo se tam neodvážil tak masivní relativizace zločinů nacismu, jako se to běžně děje v případě zločinů komunismu.

Brojit nyní, více než osm desetiletí po druhé světové válce, proti sudetským Němcům, respektive potomkům těch, kdo byli vyhnáni z Čech, Moravy a Slezska, a činit je odpovědnými za nacistické zločiny, není jen nesmyslné a amorální, nejde „pouze“ o zvrácenou aplikaci kolektivní viny. Snaha přiřknout těmto lidem, některým možná narozeným ještě za oné strašlivé války, ale většinou po válce nebo i dlouho po ní, jakýsi dědičný hřích nacismu, totiž nevědomky prozrazuje ideologické zdroje takového postoje.

Jde totiž o klasický arzenál ruského imperialismu, který vidí Rusko či rovnou Svatou Rus jako vždy mírumilovnou zemi, jejíž obyvatelé holubičí povahy statečně trpí, zejména od cizáků, jimž se pak spravedlivě mstí. Rusové jsou z této perspektivy za všech okolností – v minulosti, přítomnosti i budoucnosti – v právu, zatímco všichni ostatní jsou postiženi nesmazatelnou dědičnou vinou, případně odsouzeni k věčné vděčnosti za „osvobození“.

Čeští pseudovlastenci rádi prohlašují, že Němcům nelze nikdy odpustit, protože přece zavraždili 360 tisíc Čechů. Jenže záměrně zapomínají na to, že jsou to oběti z celého Československa, včetně Podkarpatské Rusi, z nichž 270 tisíc mrtvých jde na vrub nacistického vraždění v rámci šoa. Vlastně jsme svědky perverzního pokusu, jak si všechny oběti „ukradnout“ pro sebe. Tento český etnocentrický přístup je nejen pomýlený, ale také lživý. Jistě, šlo o občany předválečného Československa, ale nelze jen tak zamlčovat, že mezi nimi byli Židé, stejně jako Romové či dokonce němečtí antinacisté.

Velmi to připomíná nynější ruský imperiální přístup, který se opírá o sovětskou tradici. Dnes se v Rusku běžně tvrdí, že za druhé světové války zahynulo 30 až 40 milionů Rusů. Je to prý oběť, kterou Rusko zachránilo Evropu „před fašismem“, a tak mu celá Evropa, především „osvobozené“ východoevropské a středoevropské národy, musí být navěky vděčná.

I toto ruské počtářství a žonglování s tragédií milionů lidí je odporné a zvrhlé. Předně jsou do onoho čísla započítány oběti všech národů Sovětského svazu, včetně zemí, které Moskva okupovala v časech spojenectví s nacistickým Německem – a po válce si je perfidně ponechala jako kořist. Započítány jsou tu i oběti holokaustu, přičemž o Židech se ani v těchto časech v Rusku příliš nehovoří, stejně jako oběti sovětských gulagů či masového vraždění sovětských represivních orgánů. Avšak v Rusku prostě platí: čím víc obětí, tím větší máme morální (rozuměj imperiální) nároky vůči Evropě a světu.

Logika českých pseudovlastenců je stejná: čím více obětí, tím více se můžeme tvářit, že jsme morálně dokonalí, nikdy nejsme v roli pachatelů, každý náš zločin je automaticky spravedlivou odplatou. Tito čeští pseudovlastenci rozvíjejí ruský imperiální narativ a na sebe veřejně prozrazují, že stále přemýšlejí jakožto poddaní někdejší (a podle nich i budoucí) ruské gubernie.

Nemluvě o tom, že řečmi o vítězství „nad fašismem“ odhalují i své zajetí v sovětsko-ruských legendách. Fašismus v Německu nebyl, přičemž nacionálně-socialistické Německo bylo v letech 1939 až 1941 otevřeným spojencem Ruska v chatrném převleku za SSSR. Tyto dvě „socialistické mocnosti“, jak o nich psala moskevská Pravda, hlavní deník ÚV KSSS, nejdříve rukou společnou rozpoutaly v září 1939 druhou světovou válku, jenže pak si vjely do vlasů, ze „socialisty Hitlera“ byl v tu ránu fašista a „socialistická spolupráce“ musela být vytěsněna.

Proto je neméně zvrhlá i výše zmíněná představa těch českých pseudovlastenců, kteří poválečné (!) vraždění, znásilňování a mučení Němců z Čech, Moravy a Slezska vydávají za jakýsi akt spravedlivé odplaty, jenž přece každý musí pochopit, poněvadž jinak to prý ani nemohlo být (mohlo, jak ukazuje situace v jiných evropských zemích). Vše podle perverzní logiky ve stylu: „Vy jste nám zabili 360 tisíc lidí, my máme právo jich také pár desítek tisíc pobít.“ Anebo ještě hůře: „Protože německý nacistický esesák vraždil v koncentráku, tak jakýkoliv rozhořčený Čech má přirozené právo zabíjet starce, ženy a děti německého jazyka a původu.“ Jenže to je opět ona hnusná sovětsko-ruská genocidní logika, podle níž měli i rudoarmějci dovoleno a doporučeno vraždit německé civilisty a masově znásilňovat německé ženy a dívky.

Naštěstí se přes všeobecnou demoralizaci našli i v Československu stateční občané, třeba novináři Pavel Tigrid a Michal Mareš, kteří už tehdy ono násilí označovali jako gestapismus a národní selhání: podle nich se totiž samozvaní „čeští vlastenci“ chovali stejně jako odsuzovaní němečtí nacisté.

Připomínám, že masakry českých čili sudetských (ale také slovenských čili karpatských) Němců se děly už v době míru. Odhaduje se, že během vyhánění, technicistně označovaného jako „odsun“, bylo zavražděno či jinak usmrceno až 30 tisíc lidí. A pachatelé těchto zločinů byli po vzoru sovětské „spravedlnosti“ amnestováni na základě zákona č. 115/1946 Sb., schváleného 8. května 1946 Národním shromážděním. Prostě i všechno poválečné násilí bylo až do 28. října 1945 prohlášeno za beztrestné, pokud jeho účelem bylo „přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“ anebo „směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“.

Tím, že jsme se v Československu po záchraně z totality nacisticko-německé chovali za podpory totalitní mocnosti sovětsko-ruské takto brutálně, případně jsme jako společnost před zmíněnými poválečnými zločiny většinově zavírali oči, sami jsme prováděli geopolitickou sovětizaci a mentální rusifikaci vlastní země. Edvard Beneš a představitelé stran „Národní fronty“ se tak rozhodně nezasloužili o stát, nýbrž o zničení jeho demokratičnosti, právního řádu a suverenity.

V letech 1945 (!) až 1989, respektive do odchodu okupačních vojsk v roce 1991, bylo Československo gubernií obludného sovětsko-ruského impéria, jehož elity snily o pohlcení Evropy a světovládě řízené z Moskvy. Zatímco se nyní v Brně přátelsky setkávají potomci vyhnaných sudetských Němců s potomky popravených Čechů a zavražděných Židů, stejně jako další lidé dobré vůle podporující smíření a uzdravení historických ran, vyznavači sovětsko-ruských bludů, často komunisté a fašisté, v „lepším“ případě pomýlení občané neznalí dějin a všelijak vnitřně zranění či morálně pochroumaní, vykřikují do světa svou věčnou nenávist.

Není to z jejich strany nevinné rozhořčení. Zvláště v těchto časech, kdy imperiálně fašistické (!) Rusko vede genocidní válku proti Ukrajině, touží po novém znásilnění Evropy a jeho zvrhlé elity v čele s Putinovým kremelským gangem vyžadují od bývalých kolonií ve střední a východní Evropě obnovení „věčné vděčnosti“ čili podvolení.

Nedopouštějme se morálního kýče, jehož provozovatelé žádají, abychom prý nehloubili „zbytečné příkopy mezi občany“. Na začátku geopolitické bouře opravdu není čas na servítky a všelijaké eufemismy, je třeba to označit pravým jménem. Křiklouni rozdmýchávající nenávist mezi Čechy a Němci, nemluvě o jejich pohrdání Evropou a západní civilizací, ať už sedí v parlamentu nebo demonstrují v ulicích Brna a malují hákové kříže v Chebu a na památník u Pohořelic, nejsou čeští vlastenci.

Jsou to proruští vlastizrádci a užiteční idioti ruského imperialismu, kteří zneužívají dějiny k tomu, aby Česko znovu přivedli pod knutu Moskvy. Dříve pochodovali pod heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, nyní by rádi dělali totéž, jen s pozměněným sloganem: „S Ruskem na věčné časy!“ A to je velmi nebezpečné pro svobodu a demokracii v České republice.

Petr Hlaváček

Pochod z Pohořelic do Brna čili Pouť smíření - protestující proti česko-německému smíření