ČR - Když sledujeme televizní výstupy poslance SPD Miroslava Ševčíka, musíme si neustále klást otázku, jak je možné, že tento docent všech omylů působil dlouhá léta jako děkan Národohospodářské fakulty VŠE. Klidně ve vysílání popírá, že je úterý, když je úterý, přeje „nejpohodovější výkon“ místo víkend, poplete i pranostiku a varuje, že „březen, ještě tam budem… za kamnama“. Působí to jako veselé přeřeky, jenže v Ševčíkově případě je od přeřeku k naprostému blábolu až bolestně blízko. Ve čtvrtečních Událostech, komentářích třeba překřtil sudetoněmecký landsmanšaft na „sudetolandčmaft“. Jenže to zdaleka nebylo to nejhorší.

„Toto už není jen další převlek kabátu,“ napsal na sociální síti X známý šlechtic Jiří Lobkowicz. „Toto je hluboký morální propad člověka, který se propadl až na dno kanalizace české politiky.“

Co se stalo, už víme. Poslanec SPD Miroslav Ševčík během diskuze označil za kolaboranty a vlastizrádce syna Nicholase Wintona, samotné děti zachráněné Wintonem před holocaustem, Evu Lustigovou, dceru spisovatele Arnošta Lustiga, vězněného nacisty v několika koncentračních táborech, i potomky brněnské rodiny Tugendhatů, která stihla před nacisty uprchnout.

„A to jen proto, že se odvážili říct, že po 81 letech už není přijatelné držet kolektivní vinu nad sudetskými Němci. Tohle už není politika. Tohle je čisté nacisticko-komunistické svinstvo,“ píše Lobkowicz.

Představa, že Ševčík mohl z pozice vysoké akademické autority působit na mladé lidi, je opravdu děsivá. Jeho schopnost jít s dobou a převlékat kabáty podle aktuální politické poptávky je i na naše poměry něco mimořádného. V šestadvaceti letech vstupuje do KSČ, je veden u komunistické rozvědky jako její spolupracovník, ale sotva přijde převrat, je zapáleným pravičákem a stoupencem Klausovy ekonomické reformy. To samozřejmě není u nás nic ojedinělého; nad Ševčíkovými omyly mládí bychom klidně mohli mávnout rukou. Kdyby ovšem v převlékání kabátů podle poslední politické módy nepokračoval jako o život.

Když na Hradě vládne Miloš Zeman, z někdejšího liberála a pravicového ekonoma je hradní podporovatel s drsnou národoveckou rétorikou. Když vládne Andrej Babiš, uspořádá na své fakultě cyklus přednášek ministrů jeho vlády, kterou zakončí sám její předseda, tehdy v demisi. Těžko někoho překvapí, že Babiš si místo odborné akademické debaty udělal mezi studenty politickou kampaň — mimo jiné jim předčítal ze své knihy O čem sním, když náhodou spím.

Jelikož názorově a charakterově pružní lidé bytostně patří k sobě, bylo nakonec jen otázkou souběhu času a okolností, kdy se s podporou obou bývalých prezidentů – Klause a Zemana – sejdou pod střechou jedné vládní koalice. Ukázkou Ševčíkovy nulové sebereflexe bylo i to, když neváhal v ČT kritizovat moderátory, že neinformují veřejnost o minulosti prezidenta republiky. Stalo se během demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, když současně z tribuny zaznívala kritika ministra kultury Oty Klempíře (za Motoristy sobě).

„Tak teď tady budou vzpomínat něco, co říkal ve dvaceti letech támhle ministr,“ zastával se koaličního kolegy Ševčík. Nešlo ovšem o to, co Klempíř říkal, ale že jako spolupracovník StB s krycím jménem Olda udával kamarády za peníze. Když Ševčík dnes po boku kolegů z vládní koalice bojuje proti sudetoněmeckému sněmu v Brně, je to zcela v logice všech jeho (a jejich) historických přemetů.

Označovat ovšem za kolaboranty lidi, jejichž předkové patřili k obětem nacistické éry, to je vskutku něco nového, na co už ani kachní žaludek nestačí.

„Je to lidská spodina, která zneuctívá památku holocaustu jen proto, aby si udržela pár procent preferencí u nejzaostalejších voličů SPD,“ napsal Lobkowicz. „Tak hluboko ještě žádný český poslanec neklesl.“ Ačkoli konkurence je veliká, možná nakonec bude mít pravdu.

Marek Wollner