ČR - Filip Turek má vzácný politický talent. Dokáže šlápnout do něčeho, co nepříjemně smrdí, a během několika minut v tom udělat kotoul. V kauze nálezu sudů na Šumavě tak začal u yperitu, aby pokračoval fosgenem. Když odpovědný státní úřad oznámil, že fosgen ani žádné podobné relevantní produkty v nalezených nádobách prokázány nebyly, mohl Turek udělat jedinou rozumnou věc. Zmlknout.

Jenže Turek je Motorista. A Motorista v krizi nebrzdí, ale přidává plyn. Nejprve se tedy Vysmál „mozkovým gigantům“ a „mediálním blbečkům“, kteří prý nechápou, jak může vznikat fosgen, a zpod kapoty vytáhnul Jaromíra Wasserbauera, vrchního ředitele sekce technické ochrany životního prostředí.

Jeho odborná kvalifikace měla posloužit jako kladivo na všechny, kteří si dovolili položit nepříjemné otázky, i na jeden poněkud nepříjemný detail. Státní ústav pro jadernou bezpečnost konstatoval, že při terénních ani laboratorních metodách nebyla prokázána přítomnost látek uvedených v příslušné úmluvě ani jejich relevantních degradačních produktů. Fosgen v nalezených nádobách rovněž detekován nebyl.

Jenže není zrovna nejšťastnější ohánět se právě Wasserbauerem jako absolutním důkazem vlastní pravdy. Tenhle člověk totiž kandidoval za Motoristy. Neúspěšně, a tak následně získal vysokou funkci na ministerstvu životního prostředí. Ministr Červený ho navíc veřejně zařadil do „malé svaté trojice“ vedení resortu spolu s ním a právě s Turkem.

Turek tedy v podstatě říká: Jak si vůbec někdo může dovolit pochybovat, když přece máme Wasserbauera? Jenže politika není náboženství a vrchní ředitel není papež.

Kromě toho ještě Turek v intencích současné koalice napadl předchozího ministra životního prostředí Petra Hladíka. Proč? Protože Petr Hladík je podle Turka odpovědný za to, že tam sudy nechal válet. Zřejmě v domnění, že používá nadávku, jej dokonce nazval „soudruhem“.

Pokud už tedy chce hranatý zmocněnec rozdávat titul „soudruh“, měl by si pořádně prohlédnout vlastní politické okolí. Hladík členem KSČ nebyl. Zato Motoristé se bez minulosti sahající do komunistických struktur rozhodně neobejdou tak snadno, jak by se z Turkových tweetů mohlo zdát. O vládě a jejím šéfovi ani nemluvě.

Výsledkem je tedy jen další z dlouhé série Filípkových politických grotesek.  Nejpozoruhodnější přitom není ani fosgen, ani sudy, ani Hladík. Nejpozoruhodnější je Turkova neschopnost poznat okamžik, kdy je nejlepší přestat mluvit. Každý člověk a politik zvlášť občas šlápne do lejna. To se stává. Rozumný politik si otře botu a jde dál.

Filip si nejdřív stoupne na druhou nohu, potom si začne čistit podrážku o koberec, následně vysvětlí okolí, že lejno je ve skutečnosti ekologická zátěž, a když mu někdo připomene, že na botě pořád něco má, označí ho za blbečka a mozkového giganta, a nakonec si to lejno ještě rozmaže po obličeji.

Turek by měl udělat něco, co mu zjevně není vlastní. Sundat nohu z plynu. Jenže to neumí, a tak se můžeme jen dohadovat, co přijde příště. Jogurt s příchutí yperitu? Jízda po dálnici v protisměru?

U Turkova příběhu totiž nejde ani tak o to, co bylo v sudech. Jde o to, kolik dalšího materiálu je ještě ochoten nasypat na vlastní hlavu, než pochopí, že tentokrát už opravdu není co přidávat.

Ani plyn.

Pavel Šmejkal