Val. Meziříčí – Honza Kalina, zvěčnělý lídr skupiny Sto zvířat, odpovídal na sklonku devadesátých let v jedné anketě na otázku „co podle vás chybí českým klubům?“ takto. „To, že jsou na světě tak krátce, a je to na nich znát. Když vidíš v Detroitu podepsanýho Louise Armstronga, uvědomíš si, že ten klub osmdesát let jede... A jsou tam starý rozumný šéfové klubů (…) šedesátiletý chlap, který čtyřicet let dělá bigboš, to je hned cítit. Našim klubům trochu chybí ta historie.“

Často si na něj vzpomenu, na Honzu i na ten citát. Naposledy právě v souvislosti s letošním ročníkem Valašského špalíčku. Festivalu, který se může honosit titulem „nejstarší český festival na jednom fleku“. Protože taková Porta je sice starší, ale putovní. Špalíček, pokud vím, nikdy neopustil rodné město, a patří k němu jak k velbloudovi hrby. A historie mu opravdu nechybí.

Zajímalo by mne, jestli existuje – samozřejmě krom šéfa festivalu – takový sloup víry pravé, který by absolvoval všech třiačtyřicet ročníků. Sám jsem letos, slovy pokleslých sportovních žurnalistů, teprve „zkompletoval hattrick“. Odpustím si hodnocení jednotlivých účinkujících, respektive těch, které jsem viděl. Na Valašském špalíčku jsem byl tentokrát systemizován jako hlásič (jak říkal americký spoluhráč písničkáře Jiřího Smrže v sobotu odpoledne dole v zámeckém sklepení, tedy v M-klubu), a působení v dresu festivalu velí v tomto ohledu ke zdrženlivosti. Zajímá mě spíš obecnější pohled na tuhle přehlídku v kontextu vývoje letních festivalů a jejich aktuální situace.

Valašský špalíček si vytvořil v tuzemské festivalové nabídce postavení a tvář. Představte si takový kviz. Vytvoří se seznam českých letních festivalů. Odstraní se jejich názvy a další identifikátory, a nechá se jen jmenný program. Dokázali bychom podle něj odlišit Špalíček od ostatních? Věřím, že snadno (viz příloha - kompletní program letošního festivalu).

Je to, už jsem to kdysi kdesi psal, festival „pro starší a pokročilé“. Takový dramaturgický rámec se může jevit jako svazující, ale vejde se pod něj mnohé. Od dojemného zápolení Václava Neckáře s limity věku a zdraví přes hlavní zahraniční akvizici, šedou eminenci britského blues Mika Vernona, po uhrančivou one man show Joszefa Skrzeka, stálici festivalového programu.

Program sice pracuje s několika podobnými konstantami (které se průběžně vracejí a zahrají to znovu‘, ale zároveň jinak – hezkým příkladem může být letošní zavírák Pavol Hammel s elektrickou kytarovou vozbou Bandu In Blue), ale pořád se tu najde místo na nečekané objevy a tuzemské premiéry: tentokrát tu roli sehrála takřka na závěr irská zpěvačka Kaz Hawkins. Zároveň nabízí některé ‚památky archeologické‘: takhle se na venkovní scéně na nádvoří zjevilo duo Dušan Valúch & Karol Svozil, a po desetiletích vyzdvihlo ze zapomnění potopenou pevninu slovenského folkového sdružení Slnovrat, respektive jeho pobočku Jednofázové kvasenie.

Žánrový trojúhelník jazzblues – folk – rock jako programová základna je zavedený a osvědčený: jsou lidé, kteří občas huhlají, „jestli těch polskejch bluesmanů není moc“, ale i to je poznávací znamení festivalu, a příhodný doplněk k podobným importům na podzimní bluesové bakchanálie v Šumperku.

A když už má člověk vší hudby dost, může se odreagovat na výstavách v příslušných prostorách zámku.

Valašský špalíček je jasně vyprofilovaná akce: někdy v budoucnu ho čeká přepřahání, současný model ‚old school festivalu‘ se časem vyčerpá, i vzhledem k přirozenému úbytku potřebných protagonistů, ale je tu možnost v programu už naznačeného posunu do osmdesátek. Zatím ale mohou věci zůstat tak, jak jsou. Na přiměřené úpravy, či opravy, je času dost.

Radek Diestler, hudební publicista