Zlínský kraj – Slivovice, víno, pivo – ve Zlínském kraji to nejsou jen slova z nápojového lístku, ale často i součást životního stylu. Náš kraj dlouhodobě patří mezi regiony s nejvyšším výskytem závislosti na alkoholu v České republice. Podle statistik se zde léčí až 129 osob na 100?000 obyvatel – což je výrazně nad celorepublikovým průměrem. Kdy se z občasného „na zdraví“ stává problém, se kterým si člověk sám neporadí? O každodenní realitě léčby závislostí mluví lékařka Adéla Stoklasová, která posledních čtrnáct let vedla primariát pro léčbu závislostí v Psychiatrické nemocnici v Kroměříž. Od července je novou ředitelkou celého ústavu.
Co to podle vás vypovídá o našem kraji – a proč právě tady je problém tak výrazný? Je to o kultuře, zvyklostech, nedostatku prevence?
Morava je oblastí s hluboce zakořeněnou proalkoholní kulturou, v níž je konzumace alkoholu vnímána jako běžná součást pohostinnosti a společenského života. Pravidelné pití alkoholu – i několikrát týdně nebo dokonce denně – je považováno za zcela normální. Nedostatečná prevence je problémem celorepublikovým. Už odmalička děti učíme, že pít alkohol je vcelku normální a zapojujeme je do takzvaných alkoholových rituálů, například pití dětského šampaňského na oslavách. Také někteří rodiče pak považují za bezpečné dávat dětem nealkoholické pivo, ačkoli celá řada těchto piv obsahuje minimální množství alkoholu. Dětský mozek je velmi vnímavý a postupně si na alkohol zvyká, což může vést k vytváření rizikových vzorců chování.
Kolik lidí ročně vyhledá pomoc kvůli alkoholu?
Na našem primariátu se ročně léčí osm set až devět set pacientů, většinou se závislostí na alkoholu. Celorepublikově škodlivě pije podle odhadů šest až deset procent dospělých, což je 600 až 900 tisíc osob. Škodlivou konzumací rozumíme takové pití, které ještě nenaplňuje kritéria závislosti, ale již škodí organismu – je tedy předstupněm závislosti. Do léčby však nastoupí ročně jen zhruba třicet tisíc osob, většinou v ambulancích.
Vnímáte nárůst počtu pacientů?
Počet pacientů zůstává dlouhodobě stabilní. Typickým pacientem je muž okolo čtyřiceti pěti let. Vyšší míra užívání alkoholu je patrná u osob žijících v sociálním vyloučení, bez domova nebo se zkušeností s pobytem ve vězení.
Jak se liší situace u mužů a žen?
Muži častěji pijí zážitkově, ve skupině, s přáteli. Ženy konzumují alkohol více úlevově, o samotě, tajně. Máme zaznamenaný nárůst počtu žen závislých na alkoholu. Zatímco před dvaceti lety připadalo na jednu ženu léčenou ze závislosti na alkoholu přibližně šest až osm mužů, v současnosti se tento poměr snížil na dva až tři muže a stále narůstá. U mužů i žen roste také množství vypitého alkoholu. Pacienti nezřídka udávají, že vypijí i litr destilátu za den.
Jak vypadá typická cesta pacienta od prvního kontaktu až po léčbu?
Lidé často dlouho váhají s vyhledáním odborné pomoci. Trvá, než si připustí, že mají problém. Mnohem dříve problém vidí jejich okolí, pacienti k nám tak přicházejí pod silným vnějším tlakem často ze strany rodiny nebo zaměstnavatele. Dobrovolnost je tak zprvu spíše formální, vlastní náhled na problém se rozvíjí většinou až postupně v průběhu léčby.
Pacienti nejčastěji oslovují s požadavkem na léčbu svého praktického lékaře. Ten doporučí ambulantní typ léčby v adiktologické či psychiatrické ambulanci, anebo ústavní léčbu v jedné z mnoha psychiatrických nemocnic. Dnes už existují také soukromá zařízení, v nichž může klient podstoupit léčbu bez účasti zdravotní pojišťovny, online terapie či svépomocné skupiny jako Anonymní alkoholici. Specifickou skupinu tvoří pacienti s?nařízenou soudní léčbou. Není jich mnoho, ale jedná se o náročnou klientelu
Jak dlouho obvykle léčba trvá a jaká je její úspěšnost?
Komplexní léčba závislosti na alkoholu trvá obvykle tři měsíce. Za úspěšného považujeme pacienta, který abstinuje a dokáže fungovat ve svém původním prostředí. Pokud selže, dojde k relapsu, je schopen včas vyhledat pomoc a zabránit zhoršení stavu. Statisticky se za úspěšnou léčbu považuje více než roční abstinence, což s následným doléčováním splňuje zhruba šedesát procent pacientů.
Jak byste popsala rozdíl mezi tím, co je „silné pití“ a co už je závislost?
Pracujeme se šesti hlavními znaky, z nichž musí člověk během posledních dvanácti měsíců naplnit alespoň tři, aby bylo možné hovořit o závislosti. Klíčovým znakem je ztráta sebekontroly, právě ta odlišuje konzumenta od závislého. Konzument si umí říct pomyslné dost, závislý ne. Opakovaně pije v situacích, kdy by měl být střízlivý – například řídí auto nebo jde do práce pod vlivem. Nedokáže si uhlídat množství alkoholu, porušuje vlastní pravidla a předsevzetí, že pít nebude nebo jen trochu.
Jaké jsou ty další?
Jedním z dalších znaků je takzvané bažení – silná, často neodbytná touha napít se. Člověk se na alkohol těší, myslí na něj, cítí nutkání, kterému jen těžko odolává. Dalším příznakem jsou abstinenční stavy při vysazení alkoholu, typicky po ránu, kdy se objevuje třes, nevolnost nebo bolesti hlavy. Od běžné kocoviny se liší tím, že se stav výrazně zlepší po doplnění dávky alkoholu. Postupně roste i tolerance, pro stejný účinek je třeba větší množství, často dochází k přechodu z piva nebo vína na tvrdý alkohol. Zároveň se pití stává středem života, člověk ztrácí zájem o své koníčky a běžné aktivity.
Závažné je i to, že dotyčný pije dál, přestože ví, že mu to škodí – například i po varování lékaře kvůli poškození jater.
Co byste řekla jejich blízkým – rodině, partnerům, dětem?
Buďte svým blízkým oporou a snažte se je motivovat k tomu, aby začali situaci se závislostí řešit. Vaše podpora může hrát důležitou roli v tom, že si problém uvědomí a vyhledají pomoc. Ale pokud to ani po opakovaných pokusech nefunguje, je v pořádku myslet i na sebe a zabezpečit klidný život sobě a svým dětem. Někdy je největší pomoc právě to, že se člověk naučí pustit to, co sám změnit nemůže. I tím dává prostor ke skutečné změně.
Jan Filgas
