USA, Rusko – Po celé měsíce vystupoval americký prezident Donald Trump ve vztahu k válce na Ukrajině zdrženlivě. Jeho vyjádření byla sice často ostrá v tónu, ale obsahově střídmá – ať už směrem ke Kyjevu, nebo Moskvě. Bylo zřejmé, že jeho primárním cílem je uklidnit ruského prezidenta a přimět ho k větší vstřícnosti vůči požadavkům Ukrajiny i západních spojenců. Jenže s rostoucí neochotou Vladimira Putina ustoupit se tento přístup začal jevit jako neúčinný. Změna na sebe nenechala dlouho čekat.

V pondělí večer oznámil americký prezident zásadní obrat: Spojené státy podle jeho slov hodlají dodat Ukrajině další vojenskou pomoc včetně zbraní, které mají posílit obranu před ruskou agresí. Takto razantní prohlášení naznačuje, že Trump dospěl k závěru, že dosavadní strategie selhala – a že Putin překročil čáru, která se neměla překročit.

Klíčovým momentem zřejmě byl jejich nedávný telefonát. Jen několik hodin po něm vypustila ruská armáda na Kyjev nejmasivnější salvu raket a dronů od začátku invaze. Co přesně si oba státníci řekli, vědí jen oni a jejich nejbližší poradci. Pravděpodobně šlo o výzvy k uklidnění situace a obnovení jednání o příměří. Putin však zareagoval způsobem, který Trump musel vnímat jako přímou urážku – nejenže odmítl jednat, ale zároveň na Ukrajinu zaútočil s dosud nevídanou brutalitou.

Ignorování Trumpových výzev mívá následky. Každý, kdo někdy jednal s americkým prezidentem nebo sledoval jeho styl mezinárodní diplomacie, ví, že takové přehlížení nezůstane bez odezvy. A právě teď se zdá, že Trump zuří – a s ním i celá americká zahraničněpolitická mašinérie. Pro Kreml to nevěstí nic dobrého.

Spojené státy stále disponují největší ekonomikou světa, nejmodernější armádou a vlivem, který nemá v mezinárodní politice obdoby. Pokud se Bílý dům rozhodne naplno zasáhnout, pocítí to nejen Rusko, ale i další mocnosti, jako je Čína nebo Írán – ten už nedávno na vlastní kůži poznal, co obnáší Trumpův hněv.

Tyto skutečnosti nejsou otázkou názoru, ale faktu. Ačkoliv Rusko disponuje jaderným arzenálem, jeho použití by znamenalo politickou sebevraždu – totální izolaci, která by přetnula i poslední zbytky diplomatických kontaktů. Moskva si to uvědomuje a zůstává tak odkázána na své konvenční síly, které v přímém střetu s USA výrazně zaostávají. Jakýkoliv jiný výklad této situace je jen sebeklam.

Trump už není trpělivý. Jeho nová rétorika směrem k Ukrajině a Rusku je otevřeným varováním. Jasný signál dostávají i spojenci: pokud bude Putin dál proměňovat ukrajinská města v hromady trosek, Spojené státy už se nemusejí omezit jen na „dodávky“ zbraní. Trump je připraven jít mnohem dál – a tentokrát to myslí vážně.

Debata o tom, že by Kyjev mohl dostat rakety s dosahem až na Moskvu či Petrohrad, může velmi brzy ožít a bude posilovat s tím, jak se Trump bude zlobit. Stejně tak nemusí být úplně mimo úvaha o nasazení amerických stealth bombardérů. B-2 Spirit si nedávno vyzkoušely účinnost v Íránu – a bylo to pro Teherán bolestivé probuzení. Jejich nasazení na východě Evropy by znamenalo jediné: Spojené státy se rozhodly přestat jen přihlížet.

Ano, šlo by o zásadní eskalaci. A ano, vstoupili bychom do nebezpečné zóny přímé konfrontace s Ruskem. Ale právě to může být Trumpovým záměrem – donutit Putina znovu počítat s riziky, na která v posledních měsících zjevně zapomněl. V této logice už nestačí varovat nebo doufat ve změnu chování. Je třeba ukázat, že červené linie nejsou jen metafory, ale reálné hranice se smrtelně vážnými následky.

Jakub Jurek